Nejsou tu pro to, aby si turisté neumazali boty, jak jsem se nedávno dočetl v jednom „fundovaném“ cestopise, ale kvůli ochraně mnoha druhů ohrožených ptáků, kteří zde hnízdí ve vysoké tusakové trávě. Hned po několika krocích také nacházíme první hnízdo albatrose stěhovavého. Je pouhý metr od chodníku a sedí na něm asi osmiměsíční mládě. Začínám fotit, ale hnízdo je bohužel v malém ďolíku, a tak je pozadí velice blízko a na fotkách hodně zřetelné. Jediná deviza těchto snímků je nakonec ta, že je albatros ostrý. Za to ale nemůžu já, nýbrž soudruzi z Japonska, kteří vyvinuli tak výborný objektiv. No, prostě jsou ty fotky úplně na ….. Ještě asi hodinu bloumáme po ostrůvku a fotíme endemické lindušky jižní a ostralky žlutozobé jižní. Okolo poledního jsme už zpátky na Golden Fleece a vyplouváme na místo, na které se těším opravdu hodně – Salisbury Plain. Brzy už z paluby vidíme dlouhou pláž. Je to očekávaná paráda s hodně špatným počasím. Nad pláží sedí mlha a drobně mrholí, ale i kdyby padaly kroupy, tak musíme na břeh. Rychle balíme foto bágly a nasedáme do člunu. Dneska jsou vlny trochu větší, a tak při vyloďování Mirek zakopne a následně se přes něj převalí vlna. Musí se vrátit na loď se převlíknout, ale ještě před tím nám stihne slavnostně oznámit, že tímto zakládá klub polárních potápěčů a netrpělivě čeká na další členy. To ještě netuším, že se hned zítra připojím i já. Pláž je plná tučňáků patagonských a okamžitě po našem vylodění k nám přistupují jejich mláďata a štípáním do lýtek se dožadují žrádla. Chvíli je to celkem zábavné, ale v okamžiku, kdy si lehneme a začínáme fotit, je jejich neustálé pochodování po našich tělech už otravné. Chápu, že po nás žádají vyvrhnutí potravy, ale to jsme naposledy dělali při plavbě Drakeovým průlivem a rozhodně v tom nehodláme pokračovat. Odcházím na břeh a zkouším udělat fotky tučňáků vracejících se z lovu. Teď se mi hodí špatné počasí, protože mokré lesklé peří v kombinaci s černou není ve slunci vždy to úplně nejlepší. Asi hodinu ležím na pláži a bouchám jednoho tučňáka za druhým. Snad z toho něco bude. Je pořád mlha a nemám tedy šanci vidět Salisbury Plain celou. Mrzí mě to, ale s klukama se domlouváme, že jestli to bude jen trochu možné, zastavíme se tady na zpáteční cestě. 11 den: Brzy ráno vyplouváme do zátoky Possession Bay. Počasí se zlepšilo a i moře je dnes o hodně klidnější. Je proto dost nepochopitelné, že při vystupování ze Zodiacu hodím do vody takovou tlamu, že se jen těžko bude překonávat. Laťku jsem nasadil opravdu hodně vysoko. I já se vracím vyměnit si mokré věci na loď, ale už za pár minut jsem na pláži. Jako prvního začínám fotografovat mladého rypouše. Lehám si necelý metr od něj a snažím se do snímků dostat i kus krajiny. Není to problém, rypouš je hodnej, pózuje a ani se nehne. Jedině snad ten jeho dech. Představte si nefunkční lednici, která je nacpaná treskami a vy jí po týdnu otevřete… Po chvíli odcházím blíž k vodě, kde se povaluje velký rypouší samec. Když přijdu blíž, zvedá se a začíná otevírat tlamu. Zkouším udělat pár fotek, ale je trochu problém se světlem. Rypouš má slunce za zády a proto zkouším prosvětlit vnitřek tlamy bleskem. To se mu evidentně nelíbí a já rychle couvám a schovávám blesk. Myslím, že toho máme oba pro dnešek dost a já jdu zkusit něco klidnějšího. Asi do dvanácti hodin fotím tučňáky a potom se všichni vracíme na Golden Fleece a vyplouváme do asi hodiny vzdáleného zálivu Fortuna Bay. Je neuvěřitelně nádherné počasí. Na pláž dopadá měkké světlo a vysoké hory v pozadí jsou zahalené do temných mračen. Pecka! Kromě obvyklých zvířat vidíme poprvé i nevelké stádo sobů. Nejsou to samozřejmě původní obyvatelé Jižní Georgie, ale byli sem dovezeni norskými velrybáři jako zpestření jejich jednotvárného jídelníčku. Okolo sedmé hodiny končíme a vracíme se na loď. Utahaní jak koťata do sebe nasoukáme večeři, umyjeme nádobí a pomalu se vytrácíme do kajut. Zítra bude zase dlouhý den.

Na plážích jsme neustále vyrušováni. zdroj: