U konce ledové stěny najednou zastavujeme a Leiv zavěšuje na zábradlí Golden Fleece nějakou plechovou krabici. Když na dno začne sypat dřevěné uhlí, jsem doma. Budeme grilovat! Za chvíli už na palubě voní jehněčí a moje oblíbené sobí klobásy. Nádherné dopoledne. Po jídle odplouváme do Carlita Bay. Naštěstí to není daleko. Už za hodinu vplouváme do krásného zálivu a po zakotvení spouštíme na vodu zodiak. Pláž není nijak rozlehlá a odpočívá na ní jen několik rypoušů sloních. Nás ale víc láká kopec nad pláží. Od Jeroma víme, že bychom tam měli najít hnízda albatrosů světlohřbetých. Kopec naštěstí není moc vysoký, a tak se hned po vylodění vydáváme na pochod. Nakonec nacházíme jen jedno hnízdo, ale za to je na krásném místě. Když se dostanu na úzkou římsu, můžu albatrosa fotit i s částí zálivu. Za chvíli už ležím asi metr od svého objektu a v duchu se modlím, aby pode mnou nepovolil nějaký kámen. Nepovolil a daří se mi udělat pár celkem zajímavých snímků. Zbytek dne vyloženě prolenoším. Procházím se po pláži a zřejmě i díky klobásám se cítím jako v nebi. Ještě před pár lety jsem seděl v tmavé kanceláři, vedl stavební firmu a mezi výpočtem DPH a spotřebou pohonných hmot jsem o cestách jen snil. Potom přišla krize středního věku, firma skončila v propadlišti dějin a já jsem zjistil, že je čas oprášit klukovské sny. No, a teď jsem tady! Okolo šesté se vracíme na loď a odplouváme do Grytvikenu, jediného obydleného místa na ostrově. Je už tma, když spouštíme kotvu u mola bývalé velrybářské stanice, ze které jsou dnes již jen ruiny. 13 den. Ráno mě budí slunce, které na mě svítí malým oknem v podpalubí. Rychle se hrabu z postele a těším se na focení „městečka duchů“. Grytviken nejsou ale jen rozbořené baráky bývalé velrybářské stanice. Na druhé straně zálivu je několik nových domů pro britské úředníky a pracovníky muzea, kteří tvoří malou a jedinou enklávu obyvatel Jižní Georgie. Ještě před odchodem na pevninu mě zastavuje Jerome. Téměř slavnostním hlasem mi sděluje, že jsem lídr skupiny, a proto se s britským úředníkem, který má dorazit okolo poledního kvůli kontrole našich povolení, budu bavit já. Důvod tohoto „povýšení“ je prostý. Jerome zkrátka úředníky nemá rád a to je dost pádný důvod, aby se pokud možno vyhnul komunikaci s kýmkoliv, kdo má v ruce razítko. Vím, že každá zmínka o byrokracii tohoto volnomyšlenkářského chlapíka naprosto ničí, a tak raději přitakávám a bez dalších připomínek odcházím na břeh. Fotografování v Grytvikenu je zvláštní. Mezi zrezlými nádržemi, ve kterých se kdysi skladoval velrybí tuk, se kolébají tučňáci, vedle harpun pohozených na břehu leží rypouši a lachtani. Mám pocit, že tohle je snad jediné místo na světě, kde se příroda vrátila na své místo a člověk šel do … no, někam jinam. Kousek od nás je další zajímavost. Hřbitov v Grytvikenu. Na tomto místě jsou pohřbeni většinou námořníci a dělníci z velrybářské stanice, ale nejvíc fotografovaným hrobem je hrob Ernesta Shackletona. Ani toho nemá Jerome rád :-) Podle něj to byl šílený hazardér, který nebyl na svou cestu dobře připraven. Tyto úvahy nechávám historikům a Jeromovi a jdu se podívat na malý kostel, který je dodnes funkční a občas se tam pořádají i svatby. Jen nevím, jestli si svatebčané vozí na jachtě i kněze nebo je oddává ten Angličan s razítkem, co na mě čeká na Golden Fleece. Na loď přicházím s mírně staženým žaludkem, protože očekávám nějakou podivnou klotovou nestvůru. K mému překvapení sedí u stolu sympatický chlapík v uniformě, který ostře kontrastuje s vedle sedícím Jeromem, který se netváří zrovna moc přátelsky. Po vzájemném představení nás zástupce Commonwealthu požádá o pasy, aby je mohl orazit. Vzápětí dodává, že má s sebou i malé razítko tučňáka, a kdo bude chtít, může ho do pasu dostat také. Myslím, že by nikdo nevěřil tomu, jak rychle dokáže šest zarostlých chlapů okolo padesátky běžet do kajut pro pasy, aby do nich dostali razítko tučňáčka. Když je razítkování konečně dokončeno, mají kluci volno, ale já musím ještě odplout s Jackem (tak se úředník jmenuje) do jeho kanceláře na druhé straně zálivu k proškolení. V kanceláři dostávám čaj a také lekci toho, jak blízko nebo daleko můžeme být od jednotlivých druhů zvířat. Škoda, že tohle školení nedostávají také tučňáci, kteří nás občas štípou nepříjemně do lýtek. Najednou se Jack sehne a položí na stůl něco kovového a dlouhého. Nevím, jak se to přesně jmenuje, jestli je to granát nebo nějaká raketa, ale rozhodně to nevypadá sympaticky. Jack mi vysvětluje, že po argentinské invazi v roce 1982 jsou na Jižní Georgii stále ještě k nalezení zbytky munice a kdybychom na něco podobného narazili, nemáme se toho dotýkat. To ale vážně nemusel říkat. Já nemám rád ani prskavky na Vánoce, natož tohle. Dopíjím čaj a Jack mě ještě pozve na prohlídku několika vědeckých pracovišť, která jsou hned vedle jeho kanceláře. Mezi desítkami mikroskopů a dalších přístrojů si vůbec nepřipadám, že jsem na jednom z nejodlehlejších míst, které jsem kdy navštívil. Venku potkávám kluky a naše poslední cesta v Grytvikenu vede do místního muzea. Je to malá přízemní budova a i když jsem jinak celkem muzejní typ, tohle není žádný velký šlágr. Je ale pravda, že vzhledem k místu a ročnímu počtu návštěvníku je úžasné, že vůbec funguje. V malém muzejním shopu si ještě kupuji další kšiltovku do mé sbírky a potom už pomalu odcházíme na jachtu. Den ještě neskončil a my se musíme přesunout do zátoky Ocean Harbour.